Bylo léto, což mně papírové kočce chované uvnitř domu bylo naprosto jedno, hrála jsem si se sourozenci, jen občas přijela návštěva a pak nás vytáhli celu rodinu do kuchyně a lidé říkali něco jako chceme pouze kočičku /kocourka/, rádi bychom si vybrali nejpřítulnější /nejaktivněší/nejklidnější/ a podobné bláboly.
Byl podzim, a najednou mne naložili do takové krabice, které říkali přenoska a slyšela jsem jen: obvykle dva dny je ve stresu, asi nebude jíst, očkování, odčervení, aklimatizace bla, bla bla...
Autem jsme jeli asi dlouho, protože jsem si zdřímla a probudilo mne až otvírání dveří. Postavili mne v přenosce na zem, otevřeli jí a dál nic. Slyšela jsem: musíme počkat až vyleze sama, nehlučte kolem ní, jděte ten strom smontovat vedle, kolik se dává kočkolitu do záchodku? Už je to hodina a ona nevylezla.... A ANI NIKDY NEVYLEZU! Kde je maminka, kde sourozenci? Co je to tu za nové pachy?
Za několik hodin někdo otevřel strop u přenosky a někam mně nesl, měl malé ručičky. Slyším: Nech tu kočku bejt, musí se rozkoukat sama. Když už jí máš vyndanou, dej jí do záchodku, ať ví kde to je. A pak: proč z toho záchodku nevyleze? Zase mně vyndali, dávali mi před pusu jídlo, vodu, hladili mě a já jim utekla pod gauč. Už nikdy nevylezu. Což jsem splnila, ovšem pokud nikdy znamená, že jsem počkala na třetí hodinu ranní a proběhla jsem se po místnosti, nemůžu za to, že v dráze běhu měl někdo hlavu. Objevila jsem víčko od pet lahve, vydávalo krásné zvuky když jsem s ním šoupala po podlaze. V noci je to mnohem líp slyšet.
Vypadá to nadějně, sice melou něco o nevyspání, kočkolitu vyházeném ze záchůdku, ale největší starost si dělají, zda už jsem bumbala a papala. Jasně že jsem bumbala a papala, ale jen když se nekoukali. A zalezu pod gauč a nikdy nevylezu ...i když co to cítím? to znám, to je maso, hovězí maso. No a co, tak mně vidí baštit, přece to nenechám oschnout.
No, pod gaučem není moc zábavy a všichni čtyři se docela předvádějí. Velkému budu říkat fousáč, velké maminka, malým ručičkám budu říkat malej a poslední je puberťák. Maminka krásně voní po hovězím, fousáč si stěhuje postel se slovy :já se musím vyspat. Malej se pokusil mi navléct dres z maskota fotbalového klubu, ale všichni mi před čumáčkem tahají střapce, myšky, šňůrky apod. , je to bžunda. Akorát puberťák nechce, abych chodila k němu do pokoje - nevím o čem to mluví, když říká chlupy na klávesnici, poškrábaná tapeta, počůraný koberec (no a co jsem malé koťátko a nestihla jsem to). Nechce mě, říká že mě nikdy nechtěl a že mě nesnáší. Dnes mě hladí jen maminka. Taky jí jako jediné došlo, že záchůdek mi musí dát do obýváku. Na balkón je to daleko. A kdo měl ten blbej nápad koupit jinej kočkolit? Já chci svůj původní kočkolit, teď musím chodit čůrat pod gauč, naštěstí tam nikdo nedosáhne. Vychovat tuhle rodinu dá ještě trochu fušku.
Dnes mně zase nacpali do přepravky a donesli mne do zvláštně páchnoucí místnosti. Jsou tu i psi, ale neštěkají, všechna zvířata jsou ustrašená .Nikdo mne tady z přepravky nedostane. Proč proboha ta přepravka má odklápěcí strop? Ten chlap, co mu maminka říká pane doktore, smrdí ze všech lidí co znám úplně nejvíc. Proboha ten pach znám. Minule mi takto páchnoucí paní píchla něco strašného do boku. Proč mne drží a maminka mele: to nic moje beruško. Já nejsem beruška, chci domu, pod gauč. Jau. Už se s nimi nikdy nebudu mazlit. Nebudu nic žrát. A vůbec nikdy si s nimi nebudu hrát.
Maminka něco šije, ale na rozdíl od obvyklého šití , kdy mě od toho vyhazuje, mi tohle dává jako podložku, nosí to kolem mne a ptá se fousáče, zda v tom vynikne moje barva. Fousáč se tváří, že dotazu nerozumí. Druhý den mě nacpou do přepravky (zase) a někam jedeme. Nové pachy, nejsou tu žádní psi a cítím spousty koček. Vyndali mne z přepravky, cizí paní prohmatala, čeká tu zase klec, kupodivu vyzdobená hadříky, s kterými se maminka včera šila. ve vedlejších klecích jsou cizí kočky, některé se tváří jako hrdé královny, jiné jako naštvané čůzy. Ono to vypadá stejně. Celý den kolem nás chodili lidé, pozorovali mě, ostatních koček si taky všimli, ale nejkrásnější jsem já. Akorát jednou mě maminka vytáhla a jiná paní vytahovala a povídala něco jako: štíhlá, elegantní, profil hlavy....no jasně to vím i bez ní, že jsem úžasná, hlavně ať už mě nenatahuje. Doma mi pak podstrojují a mají strach, že jsem celý den nebumbala. Ale já jsem ani nic nejedla. Sice mně podstrojují dobroty, ale proč se nestrachují z mého půstu? Uraženě odkráčím ,samozřejmě ne pod gauč, tam to vystříkali nějakým smradem. Docela si lebedím na akvárku, zespoda to pěkně hřeje.